Den se dni nevyrovná. Já dlouho do noci jsem nad vlastní se bouřil bezmocí a opakoval prudce: Slabí! Podlí! Tak mnoho bídáctví pro málo nepohodlí! Tak mnoho tápání, kde cesta jednoduchá! Tak mnoho gloriol, jež první vítr cuchá! Och, moci neslyšet! Nevidět! Necítit! ... A dnes tichý je a vážný je můj klid.
Na bohapusté mrdačky na hajzlech tu máme Viléma, na překonávání limitů minimalizování chyb pak Toma. Co je lepši? Těžko říct…. Sám preferuji zlatou střední cestu, i když seznávám, že často právě balancování na tenké červené linii posouvá člověka v daných ohledech dál. Minulý rok se Killy prošel v Šípkáči. Bylo to poměrně na klid a myslím, že i dost s přehledem. Letos se karta lehce obrátila. Kix hned v prvním bouldru Věčně bez peněz, rozhodil nejen aktéra, ale i mě. Zachovat v takových chvílích chladnou hlavu je výsadou vyvolených (nebo bezmozků). … Balanc nad propastí v mnoha lidech vzbuzuje především negativní emoce. Proč? Sami si totiž na podobné věci netroufnou. Přitom jde jen o popření se a klasické zatnutí zubů. Takže, žádné výčitky, ale poklid hlavy, děti…
Co k tomu Tom dodává:
Motivace? Cesta mě sedí, tak proč si nepohrát se svoji psychikou? Není to jenom styl lezení, ale hlavně překonaní sám sebe. Vnímám hodně psychiku, sám s ní mám velké problémy, ale snažím se s tím vyrovnávat. Nejde mě o to, abych se někam posunul. Ale ve výsledku, ti to pomůže řešit náročnější situace. Navíc je to super pocit. Stejný jak vylézt těžkou cestu. Člověk má radost z každé vylezené cesty. Má to smysl? Určitě to má to smysl a nebo ne? Má vůbec lezení smysl? Proč to děláme? Pro zábavu? Pro adrenalin? Pro úspěchy? Pro popularitu? Je to prostě styl života. Sólo samo osobně je jenom o tom, že zapomenu na všechny starosti, radosti ze života. Stojím tam jenom já a cesta.
Pohodu lezby přeje Asu.
0 Response to "Půvab i hořkost okamžiku"
Post a Comment