Harry - dítě přírody

Pamatuji si to jako by to bylo včera. Chodili jsme s omladinou ze sídliště brousit srstky na pajtl, něco očórovat ze zahrádek jako stréci přes léto do kolbenky k pásu. Žádnej stres, natržený tepláky z přelézání ostnatých drátů a plný kapsy třešní. Letní pohodička desetiletého raubíře.

Jednou nás při čilautu na třešni vyrušil Franta Špacír aji s hafanem. Hópl jsem dolů ze stromu, vyrazil dech a po bleskovém probrání trtal přes plot do bezpečí. V tom chvilkovém popletení mi zůstalo zánovní RMX opřené o plot. Pozdě bycha honit. Chodil jsem jak pešek okolo, ale dědek nás měl v kapse spolu s tím parádním kolem, co umělo mazácky smyky na betonu u pískoviště.

Tento zážitek, vidina trestu, návratu domů bez kola nebo pruhovanou říť od přísného zahrádkáře, mě pronásledoval celé odpoledne, až jsem v sobě probudil zvířecí pudy, ty tajemné pudy, které v každém dřímají a občas vylezou na povrch. Jak raněný kanec jsem se celou noc schovával v kočárkárně, kde mě schouleného našli nad ránem.

 Při návštěvě rakouského vinného ráje Wachau jsem byl svědkem podobné údálosti, která se mi hluboce vryla do paměti. Harry nalezlý v 9- cesty Kormorán bojoval jak ďas o nadlezení klíčového převísku, který byl všelijaký, jen ne kompaktní. Inu Wachau, i zde se mohou stát lecjaké různé taškařice.





































Hópl s odkokem jak Sotomayor, bytelný nýtek vydržel, ale ouha. Oříšková deli, bylo po prdeli: skála se mihla vzduchem, přistála u Harryho a zůstala na něm přicvaknutá. Onen gryml velikosti Rygbyového míče naštěstí jen lehce pohmoždil Harryho tříslo a koleno. Pověsili jsme jej i s železnými mužíky jako talisman vedle turistické cesty na ocelové lanko vedoucí nedalekých ocelových záborů 

 Ale Hary se změnil. Jeho věčný maňána výraz v obličeji vystřídal škleb nevídaný a touha se trochu zpít v lese. Trochu vínka naštěstí zbylo. Ráno popíjející Peťu vystrašil v bivaku postarší příslušník, který ji připomínal tátu, že chytla depku a nestačila všechen vajnoš sfouknout jak je jejím dobrým zvykem.























Viděl jsem v životě už hodně, ale takovou vinnou smršť v Harryho podání ještě ne. Začal křepčít jak smyslů zbavený. Orangutaní řev střídaly bizardní pózy na exponovaných místech. Na ztrouchnivělé stromy vynášel v mikině zeminu a sázel do ní rakouské plevele.

Schovávaná v listí nás dokonale zmátla. Harry se plazil pod nafoukaným listím a vydával zvuky jak vorvaň na lovu. Bylo to tak fascinující, že jsem ani nehnul brvou, když se před námi ten ďábelvykadil do děravého nočníku nevídaných rozměrů.

Celou zpáteční cestu jsme zůstali v úžasu, kam až sahají Harryho schopnosti  bavit se, bavit se sám z maličkostí.

A o tom ten celý život je, vlastně i to lezení, jak jinak.

No nemáte toho divočáka rádi? My jo! Je k zulíbání.

Tweet